INSHALLAH, HABIBI!

O tuniském způsobu života se dá dlouhé hodiny vyprávět, ale pořád to není ono. Tunisko se musí zažít! Vydejte se do města, posaďte se do kavárny, objednejte si arabskou kávu a prostě jen tak seďte a dívejte se okolo. Hodně věcí tu mají Tunisané nastavené jinak, pro Evropana bez znalosti souvislostí často ne snadno pochopitelné a proto se často nezasvěcený člověk podléhá nejrůznějším soudům a domněnkám. V Tunisku se nežije lépe nebo hůře, v Tunisku se žije prostě jinak.

Jak jsem psala v předchozím článku o Tunisanech, jsou to usměvaví a komunikativní lidé. Moc rádi se druží a tak není divu, že i v té nejzapadlejší vesnici stoji minimálně jedna kavárna. Často se jim říká pánské kavárny, protože v nich sedí v drtivé většině jen pánové. Ženám vstup zakázán? Ale kdeže, Tunisanky dávají předost útulnějším a načančanějším zařízením. Pánské kavárny jsou obdobou našich českých laciných hospod – nabídka je základní (káva, čaj, nealko), vybavení jednoduché (plastové nebo dřevěné židle a stoly). Sem pánové chodí podrbat, zjistit nové události, případně se schovat před domácími povinnosti a také jen tak lelkovat. Všimněte si, že většina židlí je otočená směrem do ulice – to aby bylo lépe vidět, co se venku děje.

Pozorovat cvrkot na ulici není vůbec nuda. A být účastníkem dopravního provozu už vůbec ne. S nadsázkou můžu říct, že v povinné autoškole se pravidla silničního provozu probírají – to je ale teorie. Zkuste řídit auto podle pravidel – a nedojedete skoro nikam. V praxi to funguje totiž naprosto jinak – kdo je drzejší, ten jede, hlavně být pořád ve střehu a předvídat i nepředvídatelné! Rozestup deset centimetrů je moc daleko. Vyhýbat se autům, chodcům, stádu koz na centimetry je normální. Bílé dělící čáry na silnici jsou v podstatě jen pro ozdobu – pokud je třeba, dvouproudá silnice se rozšíří na pětiproudou a trávník to kdyžtak jistí. Do protisměru v jednosměrce? Nic tam nejde, tak proč to nevzít zkratkou? Zaparkovat na kruhovém objezdu? Žádný problém. Na chodníku se parkuje, chodí se po silnici, auta vyhýbají chodcům. Dopravu občas řídí velbloud, který se rozhodl dát si odpoledního šlofíka uprostřed ulice. Auto bliká doprava a najednou odbočí doleva? Normal, nemusí přece blikat vůbec, natož v noci svítit. Potkáte nákladní auto naložené do nebeských výšin nábytkem nebo zeleninou? Nebo kompletní rodinu včetně nákupu namačkanou na jednom mopedu? Běžná věc. Kromě hezkých moderních aut po tuniských silnicích jezdí i archivní exempláře – namísto skla igelit, zavírání kufru zajištěné provazem nebo zpětné zrcátko přilepené izolepou je znakem improvizace a kreativity. Stejně tak kreativní bylo zdůvodnění jednoho řidiče, proč jel na červenou: „Červená je národní barva, máme ji i na vlajce, takže – Směle vpřed!“

K arabskému světu neodmyslitelně patří dvě zvyklosti – bakšišování a smlouvání. Bakšišem se čaruje a smlouváním se trénuje a baví. Hned vysvětlím. Bakšiš je chápaný jako projev respektu a ocenění práce). V očích cizince je jeden nebo pět dinárů zanedbatelná částka, pro Tunisana často výrazný přivýdělek k nízkému platu, za který se o vás náležitě postará. Smlouvání je jakýsi trenažér naší trpělivosti a mazanosti – takové pohádky, co si obě strany dokážou navykládat, hlavně, aby dobře vysmlouvali! „A že to jseš právě ty, tak ti dám dobrou cenu!“. nebo „Zítra tady nikdo nebude, celá medina bude zavřená, protože jsou volby/státní svátek/celostátní úklid, proto je lepší koupit ještě dneska.“. Samozřejmě cílem obchodníka je zboží prodat teď hned a za co nejlepší cenu. Rozhodně se vyplatí nepřistoupit hned na první cenu (která bývá vždy dost nadsazená), obrnit se trpělivostí, nechat se pozvat třeba na mátový čaj a smlouvat a smlouvat. Kdo objeví kouzlo smlouvání, bude se těšit na příště a náležitě si tento rituál vychutná.

O tuniském pojetí času jsem už psala – v Evropě máme hodinky, Arabové mají čas. Tuniských „za 5 minut“ nikdy neznamená přesně za 5 minut. Samotná pověstná německá akurátnost a švýcarská dochvilnost by se tu pravděpodobně zbláznily. A když si dáte s někým dostaveníčko, ujistěte se, jestli se náhodou nejedná o „rendez-vous arab“. Ale i kdyby – kam spěchat? Vždyť u kafíčka nebo mátového čaje s oříšky, s výhledem na pulzující pouliční mumraj se tak příjemně čeká.

Pokud se vám poštěstí přicestovat do Tuniska během muslimského posvátného měsíce Ramadánu, zažijete další kus tuniského světa. Během dne je vše pomalé a ospalé, to proto, že postit se nejíst a nepít od východu do západu slunce je docela fuška, ale jen co slunce zapadne, všechno obživne. Ramadánská večeře se skládá minimálně z pěti chodů (čerstvé datle, plněná smažená taštička brik, polévka, hlavní chod, dezert) a schází se u ní celá rodina a přátelé. Na takovou večeři můžete zajít i do restaurace, ale pokud vás na ni někdo pozve k sobě domů, bez váhání přijměte! Nejenže si dobře pochutnáte, ale také se ocitnete uvnitř tuniské rodiny – nic autentičtějšího snad neexistuje. Jen co se dovečeří, jde se ven. Všichni jdou ven. Na promenádu, do kaváren a cukráren, na hřiště, na pláž, do obchodů, do posilovny … Dokonce i pekárny pečou hluboko v noci. Dát si čerstvě upečenou křupavou bagetu nebo slaďoučký mandlový croissant o půlnoci je hotová slast!

Na závěr ještě malý výběr z tuniských slovíček, bez kterých by Tunisko nebylo Tuniskem:

Inshallah [inšalah]
V pravém slova smyslu to znamená „s boží vůlí“ nebo „když bůh dá“, často se ale používá k tomu, když nevíte nebo nechcete/nemůžete a zároveň nechcete toho druhého zarmoutit.
„Vezmeš mě zítra nakupovat? – Inshallah, má drahá.“

Chakchouka [šakšuka]
Chakchouka je moc dobré zeleninové jídlo vzdáleně podobné našemu českému leču. V Tunisku se pojem „šakšuka“ používá i pro vtipné shrnutí situace, kdy je v něčem „blázinec/hokej/guláš“. Takže často.

Habibi [habíbi]
Tento krásný výraz znamená „miláček“, použitelný i mezi přáteli.

Ghodwa [rodva]
V pravém slova smyslu to znamená „zítra“, ale jak už jsem zmiňovala arabské pojetí času – zítra je zítra, ale taky za týden či za měsíc.
Nevíte, kdy to bude hotové? Zítra!

No problem
Slovíčko „žádný problém“ se neváhá použít i v momentě, kdy to problém je, je to naprosto zřejmé, a kdy se náležitě věří, že to nějak dopadne. Zářivý optimistický úsměv k tomu je jako bonus.

Yallah [jala]
Pobídkové slovo pro mnoho využití – „rychle“ nebo „pojďme“ – uslyšíte v Tunisku také velmi často.

A ještě 4 magická slovíčka slušnosti, o kterých se říká „Pozdrav, popros, poděkuj a celý svět bude tvůj!“:

Aslema & bislema
Základem slušného vychování je pozdravit. „Salam alejkum“ je známý arabský pozdrav, v Tunisku se ale daleko více setkáte s tuniským „aslema“ – „dobrý den/ahoj“ a „bislema“ – „nashlednou/ahoj“.

Brabi / min fadlik
Oboje znamená „prosím“ ve smyslu „prosím, chtěl bych…“ - slovíčko „brabi“ je lokální tuniské, naopak „min fadlikem“ poprosíte v celém arabském světě.

Aychek [ajšek] / chokran [šokran]
Oboje znamená „děkuji“ – chokran je arabsky spisobně, „aychek“ je poděkování v tuniském dialektu arabštiny. Když cizinec poděkuje „ajšek“, Tunisanovy oči se rozzáří překvapením a potěšením, protože ne každý toto slovíčko zná.

Už jen pouhé pozorování tuniského života je zážitek. A být alespoň na chvíli jeho součástí je naprosto vzrušující! Hotová továrna na zážitky.
Takže – yallah, habibi, vzhůru do Tuniska!